Dávejte pozor na to, co si přejete

Jedno neuvážené rozhodnutí všechno změní, z dívky, které rodiče nalajnovali budoucnost, se stane pouhý svědek historie, jenž jako stín přichází a zase mizí. Ne nadarmo se říká, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Adeline nechce být pouhou manželkou upoutanou k jednomu muži, k jednomu místu, k jednomu život, a tak i přes varování uzavře dohodu s tím, jenž chodí po setmění. Vše má však svou cenu a za nevhodně zvolená slova je třeba zaplatit.

Addie je tak uvězněna mezi existencí a zapomněním, kdy se jí nedostává ranní pohlazení, přátelství, lásky a jedinou opravdovou společnost jí jednou za čas dělá Temný, který se jí kličkami snaží přimět ke kapitulaci a dobrovolnému odevzdání duše. Dívka je ale tvrdohlavá a po počátečním zoufalství se rozhodne si "daru" náležitě užít. Dokáže, že existuje! Dokáže, aby na ni svět nezapomněl! Ďábel nesmí nikdy vyhrát...

Neviditelný život jednoho dne skončí, jednoho dne na ni někdo nezapomene, jednoho dne se objeví mladý knihkupec Henry, který vyslechne její tři sta let dlouhý příběh. Temný je ale vždy o krok napřed...

Jmenuju se Adeline... začne nanovo, ale pak se zarazí. Nikdy to jméno neměla ráda, a teď ho ani nemůže vyslovit. Ať už si bude říkat jakkoli, tohle jméno už bude existovat jen v její hlavě. Adeline je žena, kterou zanechala ve Villonu v den svatby, o niž nestála. Ale Addie - Addie byla dárkem od Estele, kratší, ostřejší, pohotovější jméno pro dívku, která jezdila na tržiště, natahovala se, aby viděla přes střechy, pro dívku, která kreslila a snila o větších příbězích, velkolepějších světech, životech plných dobrodružství.A tak se do rytmu chůze začne svůj příběh vyprávět znovu.Jmenuju se Addie LaRue...

Kniha Neviditelný život Addie LaRue mi doma ležela přes rok, než jsem se rozhodl si ji přečíst, ne proto, že by mě nelákala, ale proto, že jsem rebel (nebo tak něco) a nerad jdu s davem. Takže jsem si počkal na dobu, kdy se knížka přestala objevovat na každém rohu a konečně jsem si ji mohl náležitě užít. A užil jsem si ji opravdu moc!

Pokud znáte tvorbu V. E. Schwab, pak víte, že je to spisovatelka s vytříbeným stylem vyprávění zaměřeným na detail. Ale to, co se jí povedlo v příběhu Addie LaRue, je "majstrštyk". Hořkosladký příběh mladé dívky, která po tři sta let prochází dějinami a plnými doušky si vychutnává to dobré i zlé, co lidstvu daly. Děj navíc plyne jako padající pírko, a tak i sám čtenář má dojem, jako by s Addie onu dlouhou dobu sám prožíval. Sugestivní popisy navíc nemohou nikoho nechat chladným.

Kniha roste a upadá charaktery postav, ty jsou zde však vyvedené k dokonalosti. Addie je ženou, která se narodila do špatné doby, nehodlá být ženou v domácnosti, chce vše, co svět nabízí, a proto je ochotná tomu obětovat vše, i samu sebe. Temný je alegorií na Ďábla, který se prezentuje lstí a propracovanými lžemi. Autorce se podařilo vykreslit Luca - ano, opravdu se jmenuje Luc - skutečně skoro až lidsky, chvílemi opravdu nebudete vědět, co si o něm myslet. Je vůbec ďábel schopen lásky? No a poslední část ústředního trojúhelníku je Henry, mladý snílek, který netouží po ničem jiném než být milován. Poté, co potká Addie, se mu přání plní. Ale na jak dlouho?

Luc luskne prsty. "Nesmysl," ucedí. "Právě proto, že tě miluju, tě nikdy nenechám jít. Láska je nenasytná. Sobecká.""To mluvíš o vlastnictví."Luc pokrčí rameny. "Je mezi tím tak velký rozdíl? Už jsem viděl, co lidé dělají věcem, které milují."

Také prostředí příběhu jsem si užíval. V jedné knize se podíváte na francouzský venkov 18. století, zažijete Velkou francouzskou revoluci, setkáte se s filozofy, budete při bojích ve světových válkách, vychutnáte si jazz v New Orleans a nakonec zapadnete do malého knihkupectví v New Yorku, kde vše teprve opravdu začíná. Obrovský plusový bod má Addie za výběr místa k prvnímu rande, jít do kina na film Na sever severozápadní linkou... aaach!

Táhlý děj je skvěle vyvážený, a přesto věřím, že může na někoho působit skoro až nudně a předvídatelně. Já si však čtení doopravdy užíval. Rozpory mezi smutkem a radostí, mezi zoufalstvím a nadějí udržovaly mou pozornost a sám jsem si připadal, jako bych životní cestu Addie šel s ní. Nezdolnost mladé/staré dívky je úctyhodná a sdílím s ní myšlenku, že člověk se může vzdát vždy, ale skutečnou výzvou je snaha vydržet.

Neviditelný život Addie LaRue je v základě starým faustovským příběhem ale v moderním kabátě, přičemž je dokonalou ukázkou, že i něco starého lze pojmout úplně nově. Co myslíte, je kniha příkladem hesla, že nové je vždycky lepší?