Do pekla a zase zpátky!

Do pekla a zase zpátky!

(cestou na chalupu kolem Čertových hlav a "vlezu" do pekla)

Loňské léto, krátce poté, co jsem si konečně na stará kolena dodělal řidičák, jsme se vypravili na cestu. A nebyla to ledajaká cesta... byla totiž absolutně boží. Z Prahy jsme vyrazili směr Mělník, protože naše zážitků chtivá srdce objevitelů toužila poznat hlavy obrů! Konkrétně se jedná o Čertovy hlavy u obce Želízy, jejichž autorem nebyl nikdo jiný než uznávaný sochař Václav Levý. Při pohledu na ty obří skulptury by jeden ani neřekl, že pan Levý původně působil jako kuchař na zámku Liběchov, že?

Čertovy hlavy nemůžete přehlédnout, jsou totiž zhruba 9 metrů vysoké a jsou vytesané do pískovcových bloků v borovém lese nad silnicí. Celé místo je volně přístupné po modré turistické značce a nejde o jedinou zajímavost v okolí, najdete tu také jeskyni Klácelku, kde si můžete prohlédnout rozměrné reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého, Zdeňka Zásmuckého a trpaslíků kovajících zbraně pro Blanické rytíře. Jeskyně skrývá symboly lidských vlastností ve zvířecích podobách podle bajek Františka Matouše Klácela, po němž je ostatně také pojmenována. Pokud tohle teď čtete, tak nejste jako my a o jeskyni už víte, my o ní nevěděli, a proto zde její fotky nehledejte, snad to vyjde letos. A také nezapomeňte na pevnou obuv, cesta k hlavám z pískovce vede po písku a do kopce, takže sandále nejsou úplně ideální, vím, o čem mluvím...

Od čertů až k bráně pekel

Ale i když jsme dost uvažovali nad tím, zapíchnout to v Mělníku u Němého Medvěda na asi toho nejlepšího burgera v okolí Prahy, naše cesta pokračovala dál. Čertovy hlavy jsme už totiž viděli, ale v pekle, tak tam jsme ještě nebyli! A proto se asi nedivíte, že kola našeho Luigiho (Rozuměj, máme malou červenou felicii, která se jmenuje Luigi "Ferrari".) směřovala k hradu Houska. Ano, k tomu hradu, kde se údajně nachází vstup do samotného pekla.

Houska je hrad přestavěný na zámek, ležící ve východní části chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Původně gotický hrad založil na začátku své vlády král Přemysl Otakar II., ostatně Houska patří k jeho nejlépe dochovaným hradům. Přestože se za celá staletí změnilo vnitřní členění paláců, původní stavby se dochovaly až výše druhého patra včetně mnoha architektonických detailů. Hodnotná je také malířská výzdoba hradní kaple nebo tzv. Zelené komnaty.

Nebudeme vás tu zatěžovat složitými historickými fakty, ani vás neoblažíme fotografiemi z vnitřku hradu, jelikož jsme přišli 5 minut po začátku prohlídky a na další jsme již neměli dostatek času. To však nevadí, za prvé každého beztak zajímá především ona legenda a za druhé máme alespoň fotografie PEKLEM, což je ručně vyřezávané lipové mechanické peklo.

Legendy a vyřezávané peklo

Podle legendy byl tento známý hrad vybudován na skále, skrze kterou vedla starobylá průrva až do pekla. Právě nad touto průrvou má údajně stát hradní kaple. Některé pověsti dokonce uvádí, že brány do pekla zde mají být tři. Jedna se má nacházet ve vyschlé hradní studni, druhá ve zmíněné hradní kapli, která je nezvykle umístěna v pravé části zadního křídla, a třetím vstupem do pekla má být puklina ve skále, do které, jak z jeho samotných zápisků vyplývá, nahlížel dokonce i Karel Hynek Mácha, jenž se ve 30. letech 19. století rozhodl, že na hradě přespí a prozkoumá ho. Podle výpovědi ho v noci vzbudily divné zvuky, tak se se zapálenou pochodní vydal na průzkum. Došel k hluboké puklině, kde mu zhasl oheň, a on se tak ocitl v neproniknutelné tmě. Podle svých slov se pak setkal "s pekelnými bytostmi s ohnivýma očima". Berme ale v potaz, že to by básník, jemuž nedělá potíže si věci přikrášlit podle svého.

Další pověst se týká švédských vojsk za třicetileté války a jejich velitele Oronta, který byl považován za černokněžníka. Uvádí se, že choval černou slepici, jejímž prostřednictvím chtěl získat nesmrtelnost. Dva myslivci ho zastřelili posvěcenou kulí a Orontův duch od té doby na hradě straší. Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a jež sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci, nebo zde dokonce přenocovat. My jsme tedy Oronta ani ducha neviděli, asi proto, že jsme tam byli ve dne, ale jednoho takového podivného raracha jsme našli kousek vedle hradu v jámě, která připomínala díru do pekla víc, než by si člověk mohl myslet...

Za návštěvu rozhodně stojí také "stezka" PEKLEM, což jedinečné to dílo volně inspirované Danteho Božskou komedií, konkrétně její první částí peklo. Dvanáctimetrová délka a dvoumetrová výška daly dostatek prostoru pro jedenáct obrazů pekelných trestů za pozemské hříchy.

Přestože hrad nepatří mezi ty největší ani nejkrásnější, za návštěvu stojí, co ale za návštěvu naopak nestojí, je kadibudka na nádvoří, to byl zážitek řeknu vám.

Tím náš výlet tentokrát skončil a my pokračovali dále na chalupu, ale o ní vám povíme zase někdy příště.