Trans-Allegheny Lunatic Asylum - Nejděsivější domov pro choromyslné v USA

I přesto, že si mnozí z nás občas říkají, že odpočinek v takzvaném "blázinci" by mohl být pohlazením po duši a tolik kýženým odpočinkem od strastí všedních dnů, věřte, že Trans-Allegheny Lunatic Asylum je tím posledním místem na světě, kde byste chtěli strávit noc. 

Od pohledu majestátní budova byla ve svých počátcích skutečně zamýšlena jako oáza pro pacienty s psychickými poruchami, mělo se jednat o prostor, kde jejich životní pouť povede až k zotavení. I ten nejčistší dobrý úmysl se ale může během chvilky zvrhnout tak, jak by nikdo nečekal. Místo uzdravených pacientů se kolem začala kupit mrtvá těla a chodby zaplavovaly duše nešťastníků – z domova klidu a míru se stalo místo, na něž Bůh zapomněl.

Jedná se o majestátní budovu

Oficiální stránky tvrdí, že Trans-Allegheny Lunatic Asylum neboli také Westonská státní nemocnice pro choromyslné, postavená v letech 1858 až 1864, je největší ručně tesanými kameny zděnou budovou v Severní Americe a je údajně druhou největší na světě, hned vedle Kremlu. Byla postavena renomovaným architektem Richardem Snowdenem Andrewsem (1830-1903) podle návrhu Thomase Story Kirkbrida (1809-1883), tehdejšího superintendenta Pennsylvánské nemocnice pro choromyslné, který toužil po dlouhých nesouvislých křídlech uspořádaných do stupňovité formace a zajišťujících, že každá ze spojovacích struktur bude dostávat hojnost terapeutického slunečního světla a čerstvého vzduchu. Kirkbride byl zakladatel Asociace lékařských superintendentů amerických institucí pro choromyslné (AMSAII) předchůdce Americké psychiatrické asociace (APA). Spolu s Benjaminem Rushem (1746-1813) je považován za otce moderní americké praxe psychiatrie jako specifické lékařské disciplíny.

Ráj na zemi?

Ještě před otevřením, tedy při samotné stavbě, vyvolávalo zařízení jisté kontroverze. Práce zpočátku prováděli vězeňští dělníci, přičemž místní noviny v listopadu téhož roku zaznamenaly "sedm odsouzených negrů" jako prvních příchozích pro práci na projektu, až později byli přivezeni zruční kameníci z Německa a Irska. Když ústav zahájil svůj provoz, počítalo se, že bude sloužit v průměru 250 pacientům, se kterými mělo být zacházeno vskutku královsky. Každý z nemocných měl mít vlastní pokoj s velkým oknem, kterým bude dovnitř proudit značné množství slunečního světla, díky čemuž se jim bude dařit lépe. Jednoduše řečeno, měli se zde cítit lépe než doma. Z historických údajů dokonce vyplývá fakt, že ústav disponoval také vlastní farmou, kde pacientům kromě blízkého kontaktu se zvířaty byly k dispozici také naprosto čerstvé potraviny. Pozemek měl rovněž vlastní vodárnu a hřbitov, měl být tedy zcela soběstačný.

Více nemocných než místa

Jak už to bývá, některé věci nedopadají tak, jak si je plánujeme, a i z dnešního pohledu musí být naprosto jasné, že maximální počet nemocných byla jen bláhová představa. Pacientů přibývalo a prostor se zmenšoval. Už v roce 1881 počet zdejších chovanců s různými mentálními diagnózami přesáhl dvojnásobek stanovené kapacity. Komfort se snižoval, docházelo nejen místo, ale také potraviny, léky. Pokoje byly přecpané, nemocní spali na podlaze a z původního plánu se stal pravý opak. Místo toho, aby se stav pacientů zlepšoval, začal se rapidně zhoršovat. Na pořadu dne byly neustálé střety mezi nemocnými a personálem. Vše vyvrcholilo v padesátých letech 20. století, kdy se v domově nacházelo na 2400 ubytovaných. Byla jen otázka času, než to "bouchne".

Degradace lidských bytostí

Chovanci museli kvůli nedostatku postelí spávat na podlaze ve studených, nevytopených pokojích, hygiena v zařízení také výrazně poklesla, nedostatek vody udělal své, záchody byly plné výkalů, prakticky se zde nedalo uklízet. Pacienty, kteří byli velice těžce zvládnutelní, zamykali zřízenci do klecí na chodbách, aby uvolnili místa v pokojích pro ty s lehčím stavem. Vše nevyhnutelně vedlo k tomu, že lidé v ústavu ve velkém umírali a hřbitov u zařízení se rozrostl až na děsivých 270 hektarů. Změny v léčbě duševních chorob a fyzické chátrání zařízení si vynutily jeho uzavření v roce 1994 vládou amerického státu Západní Virginie, což bylo pro mnohé přeživší pacienty zaručeně vysvobozením.

Ideální kulisa pro strachuchtivé návštěvníky

Zatímco s lidskými ostatky si ještě místní dokázali poradit, duše ztrápených nemocných zůstaly uvězněny ve zdech blázince. V ústavu byly v minulosti zaznamenány zjevení, nevysvětlitelné hlasy a zvuky a další paranormální aktivity hlášené hosty, zaměstnanci, Lovci duchů SyFy, Akademií lovců duchů, Ghost Adventures a Paranormal Challenge na Travel Channel. Ústav je od roku 2007 přístupný jako atrakce pro návštěvníky, kteří mají odvahu projít se po opuštěném zařízení. Prakticky vše zůstalo v ústavu nedotčené, což není pro návštěvníky právě příjemný pocit.

Duchu rozsviť!

Kromě záhadných hlasů a podivných zvuků, které mohou patřit ke starým budovám, jsou různě na internetu k přečtení historky o snaze komunikovat s mrtvými obyvateli blázince. Americká novinářka Marisa M. Kashino vyprávěla příběh o místnosti, kterou má obývat duch pojmenovaný jako Jim. Společně s další ženou položily doprostřed místnosti baterku a ducha požádaly, aby rozsvítil. Nejdříve se nic nestalo, ale po chvilce se světlo skutečně rozsvítilo. Obě ženy zcela popřely, že by s ním nějak manipulovaly. Následně ducha požádaly, aby zhasl. Když se nic nedělo, napadlo novinářku Jimovi nabídnout cigaretu, když zhasne. Stalo se.

Dětský pláč na závěr

Stejný trik se obě pokusily zopakovat na oddělení vyhrazeném pro násilnické ženy, v místnosti, kde si údajně hraje mrtvá dívka Lilly. Přestože v místnosti byla naprostá tma, na prosby o rozsvícení nikdo nereagoval. Místo toho však ženy slyšely, jak se kolem nich kutálí přítomné míčky, a zaznamenaly také sotva slyšitelný dětský pláč. Šlo o skutečnost, nebo si obě situace ženy pouze vsugerovaly? Nutno podotknout, že nebyly jediné, kdo v ústavu zaznamenal paranormální aktivitu. Lidstvo svět duchů nepřestává fascinovat, jedná se o něco nevysvětlitelného a ruku na srdce, co je víc vzrušujícího než kouzlo nepoznaného?

Autor: Pavel Polcar 

Úvodní fotografie: flickr.com
Fotografie: FLICKR.COM_3231608489/15419062153/14404527738/14591239275/14587784251/14404427180/50711652641/10322580733/10322591233/10322597403/10322448705/10322553816…
Ser Amantio di Nicolao/WIKI/CC-BY-2.0;